Lýkovec jedovatý

Pokud se necháte zlákat i v únoru k procházce do přírody a díváte se pozorně kolem sebe, můžete sem tam zahlédnout tyto první rozkvetlé keře. Na stráních podél Augšperského potoka a také přímo v jeho údolí, jsou tu a tam vidět tyto dnes již chráněné rostliny. Celé jsou jedovaté, takže se nenechejte ošálit jejich něžnou krásou. Pouze je obdivujte, že jsou schopné i v takovýchto mrazivých dnech vystavovat a obdiv svoje světle fialové květy.

Lýkovec jedovatý (Daphne mezereum L.)

Čeleď: vrabečnicovité (Thymelaeaceae)

Popis: Je to menší keř, 30 - 150 cm vysoký, s větvemi většinou dosti řídkými, pevnými a houževnatými, jež jsou v mládí plstnaté a později olysávají. Listy jsou střídavé, na konci větví nahloučené, podlouhlé až tupě špičaté, s krátkými řapíky, lysé, naspodu bledší. Drobné růžové nebo růžově fialové (zřídka bílé) kvítky, jež tvarem i zbarvením trochu připomínají květy šeříku, jsou nahloučeny v chudých postranních svazečcích na hořejších částech větví. Krásně voní, jsou přisedlé a 5 - 10 mm dlouhé. Jejich okvětí (korunovitě zbarvený kalich, neboť vlastní koruna není vyvinuta) je tvořeno dlouhou trubkou, která na konci nese 4 ploše rozložené cípy. Osm tyčinek přirůstá krátkými nitkami k trubce okvětí ve dvou kruzích, a to tak, že 4 jsou blíže ústí a 4 o něco níže. Svrchní semeník, tvořený jedním plodolistem, se za plodu mění ve šťavnatou, ohnivě červenou peckovici. Kvete v únoru až březnu, je-li mírná zima často i v prosinci nebo v lednu, je-li zima tuhá, až v dubnu. Celá rostlina je prudce jedovatá.

Výskyt: Roste ve světlých lesích z roviny až do hor roztroušeně. Libuje si zejména v bukových porostech, ale nevyhýbá se ani jehličinám. Není nijak náročný na světlo ani kvalitu půdy; najdeme jej proto jak v lesích stinných, tak i prosvětlených, na humózních půdách i kamenitých sutích, v roklích a pobřežních křovinách. Nejrozšířenější bývá v pahorkatinách a horských oblastech, v nížinách se vyskytuje řidčeji. Často se vysazuje v zahradách pro časně rozkvétající a nádherně vonící květy. Jinak roste skoro v celé Evropě a v Sibiři až k Altaji, také na Kavkaze a v Malé Asii.

Použití: Kůra z kmene a silnějších větví na jaře sebraná a usušená přichází do obchodu jako droga cortex mezerei. Vedle řady jiných látek obsahuje slabě hořký glykosid daphnin. Dříve bylo používáno léků z kůry lýkovce připravených k léčení různých nemocí (kožní choroby, reumatismus, obrny apod.). Rozdrcená rostlina přiložená na kůži ji silně dráždí a způsobuje puchýře. Dnes se používá lýkovce v lékařství jen zřídkakdy. Hlavně bobule působí u člověka i u některých zvířat silné zvracení a zánět střev. Můžou způsobit i smrt, což se stalo nepozorným dětem, které je považovaly za jahody. Jsou krásně červené a šťavnaté a lákají přímo k jídlu. Někteří ptáci je beze škody požírají. Protože nestravitelná semena odcházejí nepoškozená s trusem, rozšiřují tak tento krásný keř. Pro většinu zvířat je však lýkovec prudce jedovatý, zrovna tak jako pro člověka. Tak již Linné píše, že 6 bobulí stačí usmrtit vlka. Také kozy se mohou mladým listím otrávit. 30 g sušených listů stačí usmrtit koně.

Přesto byl dříve lýkovec ve velkém množství lámán jako ozdobná rostlina a dnes je u nás chráněný.